Rozhovor s režisérem, hercem a vedoucím souboru Martinem Drahovzalem:
Jmenujeme se po medvídkovi. Nevím, co si myslíte.

M. Drahovzal podle románu Ch. de Laclos: Valmontovy nebezpečné známosti Mrsťa Prsťa při ZUŠ Kouřim
Režie: Martin Drahovzal

  
Právě jsem přijela z Paříže do Děčína, abych mohla trávit čas tady s vámi v Paříži. A vy jste zase jeli nejen z Kouřimi, ale také z Kolína a Kutné hory, kde měli dva členové poslední zvonění a právě se jim rozjíždí svaťák. Takže jde z části o maturanty. Řekněte mi, jak dlouho jste tyhle mladé lidi musel přemlouvat, aby s vámi šli do Valmonta?
  Přesvědčoval jsem je několik let. Už to chci dělat od svých dvaadvaceti, kdy jsem viděl Valmonta od Formana. Film mě strašně nadchnul a vždycky jsem toužil hrát Valmonta, což se mi nikdy nepodařilo. Tak jsem si sen splnil po dvaceti letech tím, že jsem Valmonta režíroval. Chtěl jsem ho dělat s nimi už před třemi roky, ukecával jsem je, bránili se tomu a až teď na to kývli. Nejvíce se bránil Valmont. Báli se velkého tématu, velké hry. Přesvědčil jsem je, že ačkoli nemají tolik vlastních životních zkušeností „láskovacích“, které v románu jsou, tak ale mají své určité zkušenosti, které si mohou do příběhu promítnout. Pokud je vezmou za svý, tak i když nejsou letití, mohli by být přesvědčiví.
Myslíte si, že je možné zažít takový příběh v dnešní době?
 Myslíte tu stránku cynickou nebo tu romantickou?
Myslím obě stránky.
 Stránku cynickou určitě. Vy neznáte takovou? Já ano.
Myslíte, že existují lidé, kteří si vyměňují ručně psané zamilované dopisy?
 Myslím, že dnes už nikdo psát dopisy nebude, protože to zabírá čas. Dnešní svět je zrychlený, doba uspěchaná. Esemesky a e-maily jsou rychlejší, ale co se týká obsahu, tak ten je stejný... Stále chodí zamilované esemesky, zamilované e-maily. Je to tedy stejné jako před dvě stě lety ve Francii.
O kolik prstů jste přišli při tréninku šermu?
 O žádný, máme rukavice. Přišli jsme s klukama o pár intenzivních odpolední. Můj kamarád Lukáš Dědků, který nás učil šerm, tvrdil, že kluci um nasávají jak houba, ale já už ne. Už jsem starý kořen, už nesaju. Musím mít zmechanizované pohyby a stejně i tak, mám respekt vůči hrotu, který vyjede proti mně a míří na oči. Nevím,
jak to působí na diváka, ale kluci do toho jdou naplno a s vervou. Jde o šerm rapírem a rapír je bodná zbraň. Takže to je těžší než jen sekání, které známe z filmů.
David Slížek chce hrozně moc vědět, co znamená Mrsťa Prsťa.
 Tak mu vzkažte, že jde o jméno medvídka, prstového maňáska jednoho z bývalých členů souboru. Když ještě neuměl pořádně mluvit, tak si ho nazval Mrsťa Prsťa. Jméno souboru vzniklo náhodně, když jsme si asi před dvanácti lety – všem bylo dvanáct, třináct let – hledali název, tak se to všem zdálo jako výborný fór. Tenkrát jsem to nechal, protože to byl dětský název dětského souboru, ale oni už zestárli. Přemýšleli jsme i o změně názvu, ale pro spoustu lidí už jde o značku. Tak máme název po medvídkovi. A ptají se na to všude. Nevím, co si asi představují…

-jas-, Divadelní Děčín - zpravodaj celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla, 8. 5. 2010. Online originál ZDE.

Vždyť to byla jenom hra

 Divadelní soubor Mrsťa Prsťa Kouřim při ZUŠ Kouřim se představil s inscenací Valmontovy nebezpečné známosti. Je sympatické, že režisér Martin Drahovzal nesáhl po známé dramatizaci Ch. Hamptona, ale že se vrátil k románu v dopisech Choderlose de Laclose a s přihlédnutím k historickým filmovým adaptacím připravil předlohu odpovídající možnostem souboru, s nímž pracuje. Vzhledem k tomu, že všechny postavy s výjimkou Cecílie a Dancenyho jsou věkově oproti původní předloze posunuty o dost níže, nemohli by logicky jejich představitelé naplnit všechny manipulace a činy prolezlé dekadencí a sexem, jak tomu v románu je. Drahovzal zachovává základní zápletky, ale důraz položil především na sázku markýzy de Merteuil s Valmontem, což je ve výsledku poněkud nevinnější - „vždyť to byla jenom hra“. Tato koncepce předpokládá především herecké naplnění situací klíčových pro sázku od obou hlavních představitelů. Martině Dobiášové v roli Markýzy se to daří, zatímco Petr Němec v roli Valmonta má ještě poněkud rezervy. Scénické řešení pomocí jednoduchých paravánků a několika kusů nábytku, stejně jako dobově blíže neurčené kostýmy korespondují se zvoleným naivním a přímočarým uchopením tématu. Nesledujeme psychologický vývoj postav, ale co nejjednodušší cestu k výsledku. Vůbec režijně scénografické řešení i využití hudby vede k zdánlivé lehkosti v budování situací a rytmu celku, což je jistě oceněníhodné – připomeňme jen rytmicky velmi slušně vypracované souboje.
 A tak můžeme mít sice výhrady k zbytečnosti některých situací, které neposouvají děj (naříklad dopis hraběnky de Rosemonde čalouníkovi), stejně tak můžeme považovat za zbytečně zdržující některé, byť jednoduché, přestavby prostředí a domnívat se, že by pak ještě důsledněji bylo možné využít techniku filmových střihů a celek ještě zhutnit. Ale v první řadě musíme ocenit především skutečnost, že režisér přesně odhadl možnosti a schopnosti studentskéhosouboru a jeho aktéři tak dokázali režijní
koncepci do značné míry naplnit.

-ex-, Divadelní Děčín - zpravodaj celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla, 8. 5. 2010. Online originál ZDE.